14.11.2022- První setkání.
Dobrý den, mé jméno je… to vlastně není důležité. Co je důležité, je to, že jsem studentkou Vyšší odborné školy, obor konstrukce a design obalu. Tak jako každý student na Vošce, tak i mě čekalo období, kdy mě čekala povinná praxe. Plán byl pro mě jasný, najít si praxi někde v Praze, avšak po propočítání ceny za jízdenku, jsem to vzdala. Pro mě, jako pro studenta, to byl majlant. Ok, zpátky na zem, něco bližšího k mému bydlišti.
Našla jsem, nějaká Česká reklamka. Dobře, pošlu email, buď odepíšou nebo ne. Odepsali. Čekal mě lehký průzkum této firmy. Musím přece vědět co dělají, tedy hlavně co to je za lidi.
Nastal den D. Den pohovoru.
Když jsem mým blízkým říkala, kam vlastně jdu na pohovor, slyšela jsem spoustu informací, o těch osobách, kteří sedí v křesle. První myšlenky, byly na to, jací ti lidi budou. Nabubřelí šéfíci ve značkových šatech. Omyl a omlouvám se za mé milné myšlenky.
V den pohovoru, jsem šla připravena s tím, že to bude nepříjemné. Přeci jen, jsem studentka, která ve výrobě nikdy nebyla. Nevím, co to obnáší, ale mám přece vědomosti ze školy.
Vešla jsem do firmy a hned do kanceláře. Bum, má představa o nabubřelých šéfících byla pryč. Muž, který seděl v čele stolu, se zvednul z křesla a podal mi ruku. Rychle jsem ho sjela pohledem a zjistila jsem, že nemá žádné značkové kalhoty a ani tričko, ale že má pouhopouhé obyčejné tepláky a nějaké obyč tričko. Během pohovoru jsem zjistila, že jsou to úplně normální lidi, kteří mají rádi svou práci, žijí pro ni a moc dobře jí rozumí. Lehce mě vyděsilo, že mají větší povědomí o věcech, o kterých já nemám ani ponětí že existují.
Pohovor dopadl velmi dobře, vzali mě, asi jsem zaujala svými znalostmi ze školy. Spíš asi ne, ale to až v dalším poustu.